I já byla primánem ☺

Už je tomu 6 let, co jsem poprvé, jako 12letý primánek vstoupila na akademickou půdu našeho gymnázia. Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi to pořád jako dnes. Všechno začalo již nástupem do typicky narvaného trolejbusu číslo 13, když jsem se spolu s ostatními a taškou tlačila ve stísněném prostoru. Další problém vyvstal vzápětí, když nás trolejbus vyplivl na točně na Lesní čtvrti. Kopec. Vypadal děsivě. Pro mě, netrénovaného primána, to byl nadlidský výkon. Pak už jsem se jenom zmateně motala po škole a hledala, kdeže asi tak bude naše třída. Školní budova v této době ještě neměla úplnou podobu a vypadala jako jedno velké staveniště, což byla další věc, která mi mé hledání docela znepříjemňovala. Když jsem se nakonec dostavila do správné třídy a jako svědomitý studentík si sedla do první lavice, začala jsem se vyjukaně rozhlížet po spolužácích. Hlavně spolužácích mužského pohlaví. Seděla jsem v lavici úplně potichu a hltala každé slovo našeho nového třídního učitele.

Dnes už je ale všechno úplně jiné. Každodenní cestování se stalo vcelku příjemným a lesňácký kopec mi nedělá nejmenší potíže. A moji spolužáci mužského pohlaví?...Nezájem. Za 6 let, které uplynuly od mého prvního školního dne, se již mnohé změnilo. Mimo jiné také můj přístup ke škole. Uvítací řeči našeho třídního obvykle věnuji minimum pozornosti a spíš se starám o to, abych kamarádkám co nejpodrobněji vylíčila své prázdninové zážitky a po dvou hodinách (maximálně), opouštím školu s pocitem, že už to bude jenom horší, a že ty nejlepší chvilky mého života už mám za sebou. V loňském školním roce na naše gymnázium nastoupila moje mladší sestra Kája a já ji, jako správná starší sestřička, dovedla až do třídy. Při té příležitost jsem si, jako už několikrát, všimla, že primáni jsou rok od roku menší a menší.