O/Paralympijské hry

Olympiáda skončila už dávno, ale určitě stojí za to si ji připomenout i o dva měsíce později.

Přesně měsíc po zahájení 21. zimních olympijských her ve Vancouveru začaly na stejném místě i desáté paralympijské hry. Kdo si toho všimnul? Já jsem to náhodou zaslechla v rádiu. Teprve když jsem pořádně prohledala televizní program, našla jsem tam jednou denně půlhodinový sestřih.

A tak jsem sledovala slepé běžkaře, kteří do závodu musí  nastoupit s vodičem ukazujícím cestu, sedící běžkaře, co se odráží jenom rukama, nebo naopak běžkaře bez jedné paže. Nutno podotknout, že všichni jeli mnohem rychleji, než by dokázala většina z nás, zdravých jedinců.

Ano, připadalo mi to tak nějak zvrácené. Na základě vážnosti postižení se jednotlivým sportovcům přičítá handicap, každá vada má vlastní kategorii. Ale mnohem víc mi to připadá hezké. Můžou soutěžit, můžou vyhrávat. Jen by si zasloužili trochu pozornosti, když už se paralympijské hry pořádají. Sportů je tam sice méně, ani Česká republika nezískala moc medailí (jedinou závodnicí na stupních vítězů byla Anna Kulíšková, která mezi zrakově postiženými vybojovala bronz v superobřím slalomu), ale všichni jsou dobří, že vůbec sportujou.

O olympiádě věděl všechno i ten, koho vůbec nezajímala. Mluvili o ní důchodci v trolejbusech, učitelé dokázali úspěchy sportovců zapasovat mezi učivo, na facebooku vznikaly stovky skupin a v novinách byly stupně vítězů na titulních stránkách. Sledovat olympiádu stálo za to – člověk zjistil, že běžkovat se dá i s propíchnutými plícemi a můžete s nimi vyhrát i bronz (Petra Maidičová, sprint); že když někdo tvrdí, že vyhraje, ještě to nic neznamená (Jevgenij Pljuščenko, krasobruslení); kdo na světě má nejkrásněji modré oči (Niklas Edin, curling); nebo že českým hokejistům vůbec nepomůže, když kvůli nim vstáváte o půl čtvrté ráno.

Sledovat paralympiádu by určitě stálo za to taky (už kvůli motivaci – když můžou jezdit z kopce lidé, kteří nevidí, proč bychom nemohli my?), ale nebylo k tomu moc příležitostí. V krátkém sestřihu z jednotlivých dní jsem se dozvěděla jenom výsledky. Žádné osobní informace jako u olympioniků (nějaký rakouský sjezdař má třeba v bytě tři pokoje – jeden uklizený pro návštěvy, ve druhém má všechny věci a ve třetím bydlí), jen suchý komentář bez nadšeného povzbuzování.

Dřív bylo nemyslitelné, že by postižení sportovci vůbec měli vlastní hry. Snad se jednou dočkají i uznání od obyčejných lidí, kterých je ma světě přece jenom víc.