I. díl

Všichni máme problémy

aneb

rádoby román na pokračování o škole, učitelích, chudácích studentech a jejich spiknutí

(Veškeré osoby vystupující v následujícím textu jsou smyšlené. Jakákoli podobnost s reálnými lidmi je čistě náhodná!)

Seděla jsem v hodině matematiky a poslouchala vášnivou diskusi mezi mými spolužáky a třídní profesorkou. Nebo spíš vášnivou diskusi jen mezi mými spolužáky, protože jsme paní Vlkovou nepustili ke slovu. Chudák jen bezmocně poslouchala naše nadávání.

Měli jsme zrovna po zeměpise a všichni byli vyvedení z míry novým profesorem. Tento postarší pán vypadal na první pohled jako hodný kouzelný dědeček z Mrazíka – byl tak malý, že ho převyšovali snad i nejnižší primáni, a ani se zavřenýma očima člověk nemohl říct, že je hubený. Už tedy chyběl jenom klobouk a podoba by byla dokonalá.

Jenže na pohled druhý (a že těch pohledů za měsíc a půl už bylo) nás okamžitě přešla chuť vyslovit přání o luku a šípech. Zoufale jsme si ale přáli vyslovit jiná přání. Třeba ať se nás pan Medvěd proboha nesnaží přesvědčit o zajímavosti informací o průměrné denní teplotě vzduchu v Ouagadougou. (V červenci je to 27°C.) Většina z nás si totiž pořádně nezapamatovala ani název tohoto města v Burkina Faso.

A tak jsme se potřebovali vypovídat ze vzteku. Doufali jsme, že se nám podaří profesorku přesvědčit, aby panu zeměpisáři domluvila. Jenže ouha. Naše milá třídní nás sice vyslechla, jenže neřekla nic, co by uklidnilo naše horké hlavy. (Rozčilení má alespoň nějakou výhodu, není vám zima ani v čerstvém školním vzduchu.)

„Vy to berete moc vážně. Musíte si k tomu doma sednout a v klidu si to přečíst. Určitě zjistíte, že to není zas tak špatné učivo.“ Další její myšlenky zanikly v dalším návalu stížností.

„Ale na co nám to je?“

„A vy byste to zvládla? Naučit se teplotu a srážky a průmysl a přirozený přírůstek a úbytek obyvatelstva pro každé místečko Afriky?“

„I Medvěd nám ty údaje čte!“

„Ticho!“ zvolala paní profesorka, už mírně rozladěně. „Když to pan Medvěd považuje za zajímavé a důležité, prostě se to naučte a neřvěte mi tady. Já s tím stejně nic nenadělám.“

Sice jsme brblali dál, ale poslechli jsme a už aspoň neřvali. Učitelka začala probírat něco velmi zajímavého z matematiky a já, stejně jako půlka třídy, přestala poslouchat.

Zato jsem stále uvažovala nad zeměpisem. A jak se mi postupně ochlazovala hlava, napadaly mě zajímavé věci. Vlková je na nás normálně hrozně hodná a pomáhá s každým naším problémem. Tak proč ne teď?

Podívala jsem se na ni, jak stojí před tabulí a píše směsice číslic. Pak nám chtěla promítnout zajímavější část učiva přes projektor. Musela skoro povyskočit, aby dosáhla na plátno, které (snad jí naschvál) vždycky někdo vytáhl co nejvýš.

Vlastně jsou si s Medvědem podobní. On malý a plnoštíhlý, ona jen o trošku větší, ale zato hubená. Hlavně oba zjevně zbožňují, když je studenti nechápou. Ostatně, v tom se vyžívají skoro všichni učitelé, ale tito dva obzvlášť. A ještě se vzájemně brání.

Většinou vyhrávají profesoři, už proto, že jsou vlastně našimi nadřízenými. Ale tentokrát bychom mohli vyhrát my. Přece se nebudeme učit takové zbytečnosti, i když jsou prý zajímavé. Nebo budeme, ale nenecháme to bez pomsty.

Raději jsem sklonila hlavu k sešitu, aby si Vlková nevšimla mého nadšeného výrazu, pro její hodiny tak nezvyklého.

O přestávce jsem se s nápadem svěřila spolužákům. Byli vesměs podobně šílení jako já, a tak jsem se ani nedivila, když okamžitě souhlasili a začali vymýšlet tresty.

Padaly návrhy hodně násilnické, třeba matikářku podřezat pomocí pravítka a zeměpisáře umlátit mapou. Taky jsme jim chtěli něco schovat, případně prohledat kabinet nebo v něm provést něco zákeřného. Naštěstí nám zbyla trochu zdravého rozumu a okamžitě jsme tyto (krásné) hlouposti zavrhli.

Ale pak to někoho napadlo. Sice to nebude úplná pomsta, ale nasmějeme se u toho dostatečně. Dáme je dohromady!